Na VŠUP jsem prošel předmětem figurální kresby pod vedením Borise Jirků a dalších  učitelů. Rád kreslím, čmárám, skicuji. Vlastně, začalo to již na prvním stupni základní školy s poznámkou v žákovské knižce od naší soudružky učitelky Preclíkové „kreslí si pod lavicí a nedává pozor“ (žákovskou knížku jsem bohužel již nedohledal). Trest byl za to od mé matky tehdy krutý. Nepřiměřeně. Snažila se ve mne vychovat hrůzu z jakýchkoliv autorit k poslušnosti. Já jsem zastánce nutnosti poslušnosti zachování své svobody. Ale to je již tzv. jiný příběh.

Rád vzpomenu na  výtvarný kroužek LUŠ pod vedením Stanislava Kuldy, který jsem navštěvoval od jeho samotného zrodu, na hektické figurální kurzy bývalé žižkovské ZUŠ pod vedením p.Vošahlíka jako přípravku na Umprumku. Ve skupině byl tehdy vůdčí Míla Salák s jeho bravůrní kresbou i malbou, vzpomínám Dolejše, D. Aplovou, Pěchoučka a spousty dalších, které se prosadili v umění. Většina jmen mi však vypadla z hlavy.

„Hlavně čmárat, čmárat“ bylo jediné  co mi otec byl vlastně schopný sdělit. Na mé kresbě jsem postupně vycítil, že jsem spíše „sochař“ než „grafik“.

O své nejlepší kresby a vlastně celé portfolia ze studentských dob jsem přišel. První portfolio zůstalo v atelieru Mariana Karla, kdy mi ho M. Krejzlík zcela bezprostředně vyhodil při ateliérovém úklidu. Druhé jsem někde zanechal s jistou dávkou hrdinského opovržení a s tím, že „takových kreseb ještě nakreslím“…Vlastně nejedna skvělá kresba byla v podobném gerojském duchu vhozena pod kola tramvaje nebo rozdána.

Nemám se vám tak čím pochlubit. Dlouhou dobu jsem se tím trápil. Až po několika letech jsem se od toho nedostatku oprostil. Neulpívat na věcech i srdcem tvořených a ztracených je nutné pro vaši cestu životem zvládnout. Věci jsou pouze věci.

Kresba je řehole. Kresba se těžko dostává pod kůži a lehko zapomíná. Kdo neumí kreslit, zejména pak nezvládá figurální kresbu na obstojné úrovni není pro mne pravý umělec.