Jediná cesta jak se vymanit bezpráví tehdejší KSČ, vlivu socialistické šedi 80let, všem těm práskačům a sviním se mi při výběru povolání na základní škole zdála dobrá volba se stát výtvarníkem, výtvarníkem na volné noze. Připadlo mi úplně skvělé žít jenom ze svých nápadů, nechodit do fabriky, žít si svůj život, vstávat až se vyspím, nebýt nikým manipulován. Soucítil jsem s místními krajinkářemi…Hlavně mít svůj ateliér.

Pak ovlivněn otcovou olejo-malbou a jeho kšeftováním se starožitnostmi, nedalekými Doležalovými tiskárnami alias Severografia, kde dříve pracoval můj děda František Kopecký, jsem se přihlásil na přijímací zkoušky na SPŠ Grafickou do Prahy. Rozhodl jsem se pro tvůrčí dráhu a na školu se dostal. Lesnická škola upadla v zapomnění.

Volné umění a vše okolo jsem do té doby nijak zvlášť hlouběji nestudoval. Navštěvoval jsem samozřejmě ZUŠ po šest let výtvarný obor. Doma pak snil po expedicích, dobrodružství s indiány, zdolávání velehor, žítí jenom v lese. Neměl jsem tolik výtvarné invence. Umění mě unavovalo. Původní autorská tvorba, kresba i malba mi byla velmi vzdálená. Ale neustále jsem něco kutil. Postavil si Tee-pee z ručně sešitých jutových pytlů, vytvářel si luky, šípy, slepoval vystřihovánky z ABC, kreslil si své záznamy prožitého dobrodužství, objevoval svět hor a skal.

Vídím zřetelně, že mé nadšení směrem k aplikovanému mění a návrhářská práce je rovnítkem k mému dětství, přirozenosti, nabitým řemeslným zkušenostem a vše tak nějak do sebe zapadá.

Nejříve jsem si prošel 2D světem, po kterém jsem zcela plynule navázal na rozměr Z. Je mi přirozeně vlastní práce s hmotou i prostorem. U některých je to naopak, cítí se dobře v dvourozměrném světě.

Jako nástavbu považuji nynější schopnost se živit jako architekt. A jako nikdy nekončící koloběh…řekl bych, měl jsem zde začít.

Nedávno jsem byl z neustálého přemýšlení a vymýšlení více jak vyčerpaný. Syndrom vyhoření jak prase. Říkal jsem si že končím. Nemálo z mých spolužáků se také sebevydalo a zabalili to. Vypověděli to co chtěli, přišli /nebo nepřišli/ s něčím „geniálním“ co již nemohli překonat, nenalezli útěchu v další tvorbě. Jsou to krušné dny. Sednete si ke stolu a jste zoufalý z té námahy a doslova bolesti z přemýšlení. Že něco musíte něco vymyslet (a rychle), aby jste se vůbec uživili, aby na vás neřval váš zaměstnavatel nebo manžel/ka.

V současné době má práce a navrhování je zároveň veliká útěcha a jistota. Jistota klidu v této době, plné zvratů, otroctví a manipulace různých druhů vlád, společenství nebo samotných šmejdů. Je mi moc líto těch, kteří si nasadili laťku tvorby příliš vysoko, jsou zcela unavení, vyčerpaní a raději z oboru odejdou. Nechtějí se ztrapnit, bojí se, nejsou svobodní. Jsou zajatci svého ega, svého okolí.

Já jsem šťastný ve své svobodě. Milujte se a tvořte se.