Ráno po té co jsem zahnal žízeň pitím čiré vody a zahřál šálkem zeleného čaje rád vydatně snídám. K jídlu používám příbor.

ANALÝZA
K jídlu používám pouze jeden nůž, jednu vidličku a jednu lžíci. Výjimečně vytahuji steakový nůž, v létě malou lžičku na jahodou dřeň. Naštívil jsem několik 5ti* Restaurantů v USA, Francii, Irsku. Pracoval jsem jako brigádník v kuchyních na prestižních GolfClubech a neviděl jsem nikoho kdo by byl uražen náhodným nevhodným stylem stolování. Znát základy společenských zásad je věc jiná. Moje mamka téměř celý život používala lžici…Lžicí krájela i maso. S tímto typem hodování nesouhlasím. V asociacích pokračuji. Vybavuje se mi kovový, tvrdý pocit v puse, vyjímečně bolestivé skousnutí kovu. Při táboření otevírám konzervu špinavým multifunkčním skládacím „nástrojem“ ve kterém je též příbor. Při balení na pochůzku do hor a přírody dávám do batohu lžíci, která se mi později všude plete. Všichni znamí trampové, tuláci, homelessové používají kempový příbor a považují jej také za nezbytnou věc ve svém životě.

ŘEŠENÍ
Navrhuji jídelní příbor který svým zpracování evokuje staré kombinace chalupských příborů. Kombinuji dřevo a kov. Konstrukční detail používám podobný fixaci hrotu na tělo šípu.
Materiál kombinačně prohazuji. Dřevěná část střenky je kovová. A naopak dřevo je použito tam kde naše zuby přicházejí do kontaktu s příborem. Dociluji tak pocitu pevnosti, příjemné váhy a jakési smyslové původnosti. Já mám v živé paměti kdy jsem ujídal z vařečky těsto nebo jedl dřevěným příborem polévku na naší chalupě. Velmi tvrdé domácí dřevo je zimostráz, tis či ptačí zob a kov navrhuji leštěný nerez. Z exotických dřevin by to mohl být Gvajak nebo Palo Santo.
Pro cestovatele je navržený příbor poměrně snadno oddělitelný od kovové části. Do batohu stačí přibalit pouze dřevěné konce. Násadu si kdekoliv v přírodě můžeme uříznout jako náhradní část.